Četba na pokračování

29.9.2013

Jak plyne čas

27.9.2013

Podzim v Moravské Ostravě

17.9.2013

Minuta v zákopu

Nad hlavou prosvištěly Maxovi kusy granátu, docela nahodile a ze všech stran. Výkřik trhaného vojáka, teď už beze jména letícího do prázdna, neslyšel přes zvonění v uších. Nohy měl jako z olova. Přemlouval se - Maxime Grigorijeviči, vstávej, jdi a bojuj, ale tělo ho neposlouchalo. Výbuch jej zasypal až po ramena do zákopu, toho si všiml až teď. Byl celý jako ve zlém snu, před očima se mu míhaly střídavě duhové kruhy a černočerná tma. Nezmohl se ani na jediný výkřik, ani na jediné slovo, jediný sten, který by mu snad pomohl překonat utrpení a beznaděj.
     Do stěny zákopu se začaly vpichovat kulky, pálené nejspíše odněkud z dálky, protože přes bitevní vřavu nebyly slyšet výstřely, ale pořád byly dost silné na to, aby se dokázaly provrtat dřevěnými výztužemi a neodrazily se zpět do prostoru, ve kterém se hromada zmrzačených těl snažila skoncovat s peklem. "Umírám," pomyslel si Maxim, "umírám a konce osvobození se stejně nedožiji. Ale já už jsem osvobozen. Buďte sbohem." Max vyřkl poslední svou větu, a pokud se mu to nepovedlo, alespoň mu proběhla myslí. To věděl určitě. Pak začal polykat vlastní krev, která se mu řinula odkudsi z těla. Srdce ho zradilo. Jindy by ho tlukot udržel při životě, teď však s každým stahem plnilo srdce Maxovi životodárnou mízou hrdlo až k zalknutí. "Sbohem, Vlasti," z posledních sil mu proběhlo hlavou. Pak klesl obličejem plným bolesti a křivdy do směsi cizích lidských tekutin, rozmělněného sněhu a bláta.

únor 2011