84: Jen pár slov

Tvé boky jsou jak kopce Nízkých Tater,
ty oči všem hned pročistí.
Vzhlédnu výše - toť Alma Mater,
ta sama puká závistí.

Na samotném trůnu asi,
nad všemi těmi smyslů vnady
to nejsou lecjaké jen vlasy
toť Niagarské vodopády.

Pokaždé ty směješ se když,
ať od srdce či v ironii,
srdce v krku stoupá výš
a hlava mile třeští v agonii.

Velkou zradou pro mne jest,
ty protentokrát šla jsi dál.
Srdce drceno je rukou v pěst
- já tolik jsem se lásky bál.

30.1.2012

Nedokončená I

Krajina šumí jak ohraná deska,
co bylo dříve - a co zbylo dneska?
Krajina šumí a kolem jsou topoly,
časy se mění - i psát může kdokoli.

...

Jaro 2011 nebo tak nějak.

Northern Soul

... Božský tanec, božská hudba.

30.1.2012

?

Skrytá síla

moci           poznání

                    toť

         magie

    co lidstvo

pohání.

??

?????

??

29.1.2012

Západ slunce

Tu chvíli denně, kdy slunce zapadá,

tu z plachosti mám tuze rád.

V tu chvíli mě tisíc věcí napadá

a příroda pomalu jde spát.

16.1.2012

Everybody´s Talking

Každý se ke mně snaží vstoupit
nenechám se lehce koupit
zamknu své dveře natřikrát.

lidé zmatkem blednou
na sebe nepohlédnou
staví si stíny do očí

Jdu si po svých tam kde slunce září
letní přeháňkou
mám náladu živou krajů bez stínů
s miliónem anonymních tváří
s vánkem co nespěchá
nechám se tím vánkem nést, jak chce dout

14.1.2012

Je pozdě, bejby

Ráno ležím na posteli, nevnímám čas

přiznávám si že se stalo něco moc zvláštně

Jeden z nás se změnil

Nebo jsme ztratili i zbytek vášně

A je pozdě, bejby, to už nevrátíš

I když stokrát sis lhala tajně

Něco uvnitř teď mdlí

A já to nezastírám ani nepřelstím

Bývalo krásné žit ti boku

Bylas má a večery ve dvou končit něchtěly 

Teď ty jsi smutná a já jsem jako blázen

A je pozdě, bejby, to už nevrátíš

I když stokrát sis lhala tajně

Něco uvnitř teď mdlí

A já to nezastírám ani nepřelstím

Přijdou časy kdy se zas usmějem,

Ale to nebudem mluvit už jen o nás dvou, víš

Jsem rád že ten čas v lásce měli jsme i pro sebe

A je pozdě, bejby, to už nevrátíš

I když stokrát sis lhala tajně

Něco uvnitř teď mdlí

A já to nezastírám ani nepřelstím.

Překladatel ze mě asi nebude.

13.1.2012

Most

    „Ještě provedeme jemnou korekturu obrazu,“ promluvil vyrovnaný mužský hlas, když se On probudil z hlubokého spánku, a před očima se Mu objevila sytě barevná duha, která postupně zšedla, zeslábla a pak zmizela docela. Ozvalo se hlasité zaklapnutí a On cítil, jak mu někdo zlehýnka přetahuje přes hlavu něco teplého a pružného. „Kůži vám ještě zašijeme, takže ani nepoznáte, že vám tam někdo něco kutil. Kdo by taky toužil po tom mít na hlavě vrata pro každého,“ řekl opět onen mužský hlas a zachichotal se vlastnímu vtipu. On se chtěl otočit, aby poděkoval muži za provedený výkon, i když vlastně ani pořádně nevěděl, co přesně mu opravovali a proč se zde ocitl. Byl však slabý a pouhá myšlenka na pohyb hlavou ho zmohla natolik, že se opět propadl do bezvědomí.

Když se znovu probudil, ležel na lůžku v Hewemské nemocnici. Poznal to hned, zrovna v takovém pokoji bez oken se totiž narodil a ve zcela totožně vypadajícím prožíval poslední chvíle se svou nebohou matkou. Do té doby téměř nečinné budíky kolem postele mu na probuzenou zvesela zamávaly svými rafikami a dálnopis mu na Jeho pohyb odpověděl bzučivou melodií, kterou skládal při každém nově napsaném řádku. Nemohl se však pohnout. Ruce i nohy měl koženými řemeny přivázané k rámu postele a hlavu měl doslova omotánu svody ze všemožných přístrojů. Každou Jeho novou myšlenku přivítaly rafičky přístrojů bujarým jásotem, hrot pisátka na přístroji podobném seismografu se rozletěl po papíru jako smyslů zbavený a dálnopis vždy cinknul a zabzučel na znamení, že vše zpovzdáli pozoruje a dohlíží na všechny ostatní mašinky.

Když se On snažil znovu usnout, nechápaje smysl toho, že je připoutaný, přestože nemá téměř sílu ani na udržení očních víček, tak jak se sluší a patří v bdělém stavu, kdosi rozrazil dveře za jeho zády a potemnělý pokoj zaplavila andělská zář právě vycházejícího slunce. „Dobré ráno, jakpak jsme se dneska vyspali?“ zeptal se bodrým tónem vyrovnaný mužský hlas zpoza jeho postele. „Jsem doktor Tai-tsu, včera jsem vedl vaši operaci. Pamatujete si to?“ On by velice rád souhlasně kývl, ale byl vysláblý a nedokázal překonat odpornou tíhu všech těch kabelů na jeho hlavě. Rafičky rytmicky opakovaly svůj tanec a doktor, místo toho, aby se snažil přimět Ho k odpovědi, zamířil k dálnopisu, který právě dobzučel další zprávu. Papír jemně dosedl na kupku pod přístrojem. „Jistě, pamatujete si téměř vše od vašeho... vašeho probuzení.“ Ten rozpačitý tón v doktorově hlase Ho znepokojil. Dálnopis cinkl a doktor opět pozvedl nekonečnou roli papíru zpod přístroje ke svým očím: „Není se čeho bát,“ řekl a šel pomalu k Jeho posteli, „Vše vám vysvětlíme, jakmile se zcela zotavíte.“ Naklonil se Mu nad hlavu a tiše a s úsměvem dodal: „To ještě budete koukat.“ Pak se otočil na podpatku a rázným krokem vyrazil vstříc sluncem zalité chodbě do neznáma.
On ještě slyšel, jak se doktorovy kroky, násobené ozvěnou a slazené sluncem, vzdalují za automaticky se zavírajícími dveřmi. Jakmile dveře dolehly, po stěnách pokoje bez oken se opět rozlezly škodolibé stíny, vržené tancem číslic na displejích mnohých z jeho nedobrovolných mechanických přátel. Víčka mu klesla, dálnopis vrznul, cinknul a pak už jen mlčel.

9.1.2012