Vyjížděl jsem z Poruby, to je na druhé straně Ostravy než jsou Vítkovice... navíc s dost blbým přestupem to je. A bylo už sedm večer a trafiky byly zavřené, tak jsem hledal okýnko kde by mi rozměnili stovku abych ji mohl narvat do automatu. Chtěl jsem si koupit celodenní lístek na tramvaj, abych nemusel hledat v jednu ráno ve Vítkovicích automat (nikde tam není.). A jak jsem tak pobíhal po Vozovně (tj. taková křižovatka velká), tak na semaforech zastavilo auto, a v něm strejda s tetou, jestli taky jako jedu na colours, že by mě svezli. Tak jsem kývnul a jelo se. Před areálem na Místecké ulici byla fronta asi 1km dlouhá, všichni čekali na odbočení do areálového parkoviště. Když jsme po půlhodině došli na řadu, pan organizátor nám řekl, že bez parkovacího lístku na parking nesmíme, že ten se kupuje až za hlavní branou, tzn. znamenalo by to vystát si asi půlhodinovou frontu na pěší vstup, koupit si parking lístek a vjet tam. Tak jsme se na to vykašlali a jeli k Foru Nová Karolina, známého mezi ostraváky jako Nová Fukušima (ten nový obchoďák přímo v centru města), kde jsme naštěstí volného fleka našli. Z parkoviště do areálu je to pěšky tak 15minutek. U vstupu fronta jako prase, hromada lidí a všecko to regulovaly plešky z Čechymenů. Když jsem tam vlezl, bylo mi jedno, že jsem dostal program a mapu, kde bylo všecko popsané. prostě jsem se rozběhl a prošel jsem si celý areál. Hlavní stage byla na obrovském plácu velkém jak půlka Medlánek (minimálně jako ty bloky těch vašich baráků... Nadační, K Rybníčku a spol...) a lidi stáli ja štěrku, který byl hrubý jako menší zaťatá pěst. Vydal jsem se na druhou stranu do samotného jádra starých Vítkovic... Důl Hlubina, dav se proplétal mezi pilíři těžní věže jako drobotina pod nohama šarmantní dámy... Cesta vedla okolo akumulátorovny, agregátů, síťovny, rozvodny vzduchu a mířila přímo k vysoké peci č. 1, na kterou byl zlevněný vstup a až nahoru jezdil výtah, šikmý jako na Eiffelovku... Monstrózní kov, rozeznělý milionem tónů a rytmů, dodával člověku touhu nechat se pohltit provozem, dýmem, horkým železem. Představa, že místo basové linky ozývá se z okolí tón bouchacího kladiva, skřípot projíždějící Veroniky a nadávky huťařů, byla prostě silnější než ty doposud nejdivočejší představy. Solidní reggae v podání české kapely Babalet... a první Ostravar z plastového zálohovaného kelímku za 50Kč... tedy celkem 85 i s pivem.aaaaaaa.... jsem doma... Tak hnusné pivo nemají ani v Brně.
Tak tak jsem stihl dopít pivo a najít nejbližší toitoiku, spěchalo se opět na druhou stranu toho megakomplexu na vystoupení Kronos kvartetu z Ameriky, doprovázeného finským akordeonistou. Nikdy bych nevěřil, že téměř klasické tóny sednou Vítkovicím jako ulité... Jeden by řekl, že to bude blbé takhle na open-air scéně, že se to hodí spíše do koncertní haly... Vůbec ne. Byl to můj letošní první kontakt s opravdovou Múzou. Zavřel jsem oči a promítal si obrázky z dovolené - rodiče, brácha, ségra a já na břehu nejdivočejšího moře ze všech moří - Baltu. Živel bičující bezbrannou písečnou pláž, splachující do hlubil barové stolečky, vítr, který strhává slunečníky a nutí všechny nastavovat písečným přívalům záda. A ten pocit míru a klidu, když se slunce sklání skrze hradbu mraků do hlubin tišícího se organismu.
Vystoupení Vlasty Redla, kterého máme doma na gramodesce, jsem slyšel jenom zpovzdálí, protože některé fronty v pivním stanu vedle pódia byly zřejmě uměle vymyšlené, tím pádem bez obsluhy. Samozřejmě, že blbec jako já nemůže si vybrat jinou frontu, než tu... Než tu méně správnou oproti ostatním. Takže půlhodinka v čudu. A než jsem se ze stanu, ve strachu o porci draze zaplaceného piva dosti obezřetně, vymotal, Vlastík právě finišoval. No co se dá dělat. Ale hrál pěkně, aspoň podle toho co jsem slyšel zpoza hrubého igelitu.
A pak přišli Hjatalín, vrchol mého hudebního večera. Islandská kapela - výrazné plus pro cestování na Island, pokud znáš islandskou populární hudbu. Krásné texty, super extra netradiční hudební kompozice i instrumentální složení. A aby toho pro efekt nebylo málo, odněkud z dálky zavanul zprvu slabý ledový vánek, který se posléze stal nesnesitelně autenticky islandský. Členové Hjatalínu se museli cítit, jako by léto prožívali doma na ostrově. Bylo to.... WOW!!!
WOW se ovšem nedá říci o bolševické společnosti jménem Dopravní podnik Otrava (ne, není to překlep...), kterýžto se jako hlavní a v noci mimo taxíky výhradní dopravce na a z areálu Colours opět vyznamenal. Posilové spoje jednou za hodinu (nevím, jestli vůbec jezdily, ani jeden jsem nikdy nestihl...) a na obyčejných nočních linkách v hodinových intervalech byly (jako obvykle, ve dnech, kdy není potřeba přepravovat spousty lidí, kteří nejsou zvyklí na ostravské poměry) nasazovány sólo vozy. Tu tlačenici jsi ještě neviděl. Navíc z Vítkovic je nutné dostat se nejdříve do centra, tam přestoupit, a až pak se dostaneš kam potřebuješ. Velká nevýhoda oproti minulým ročníkům fesťáku, kdy areál byl přímo v centru města a ušetřil sis hodně nervů a minut. Skutečně nechápu logiku některých lidí na naší radnici, respektive v dopravní kanceláři. Místo toho, aby nasazovali kloubové třicetimetrové nízkopodlažní vozy na linky, které centrum minou obloukem (např. z Výškovic do Poruby), a centrum nechali téměř bez obsluhy... Jak to, že v Brně po skončení jakékoliv akce se jede "samosebou" v pětiminutovém intervalu na Hlavní nádraží, a to do doby, než se areál zcela vyprázdní??? V čem je problém? Proč to u nás nejde? Proč se v Ostravě žije pro výsměch a ne pro služby obyvatelům a návštěvníkům? Proč není hromadná doprava po městě, která je momentálně v katastrofálním stavu, prioritou volebního programu aspoň jedné strany? Že je něco pODStatné, to je sice hezké, ale nic to nEŘEší... Sliby - chyby. Ty komunisty by měli ze zkostnatělého vedení DPO, potažmo celého ODIS, vyházet. Jestli to tak půjde dál, postarám se o to sám. A to myslím bez humoru.
13.7.2012
Nic se nemá přehánět, a tak jsem si dal "voraz" a provedl jsem brněnské spolužáky z mediny po městě - ukázal jsem jim veškeré pamětihodnosti, jako je Masarykáč, Kuří rynek, katedrálu Božského spasitele, kostel Sv. Václava, který se o 5m propadl, nábřeží Ostravice, most Miloše Sýkory, který před nacisty nezachránil Miloš Sýkora, Arénu a městskou knihovnu, náměstí Jurije Gagarina s tankem a se ženou, která v jedné ruce drží u svého ňadra kojence a v druhé ruce má panzerfaust a s podobnými kýči socialistické vděčnosti Sovětskému svazu, slezskoostravskou radnici tuším z 19. století... ale nerad bych kecal, moc se v tom nevyznám..., Keltičkovu kovárnu, hnusobné terasovité cosi, v čem se bydlí na Hladnově, propadlé garáže na Slezské Ostravě a konečně i znovuzpřístupněnou haldu Ema, která nabízí pohled od Javorového, přes Novou huť Klementa Gottwalda (kýho šlaka kdo to dneska zase vlastní:P:P:P Furt se to mění... Děda pamatuje ještě název Hermann-Goering-Südwerke...), Lysou horu, Hrabůvku, Vítkovice (a hlasité Tuc-Tuc, co se odtama ozývá), centrum s Novou radnicí a Fukušimou, která září novotou do dálky (jsem zvědavý, jak dlouho bude trvat, než na ten bílý kámen sedne všudypřítomný železitý popílek...), v pozadí barevné sídliště Fifejdy, Poruba, Třebovice s elektrárnou a na kopci 170m vysoký Hošťálkovický vysílač, dále pak chemičku, Ostramo, věž dolu Jindřich, dolu Petr Bezruč a dolu Odra, věž domu Vodohospodářů a Severomoravské plynárenské a další důležité ostravské pamětihodnosti. Čuchnutí k vystupující sirné páře, sáhnutí na zem, vyhřátou 1500°C, které prý jsou hluboko v haldě, pár sušenek na chuť a cesta dolů, velmi rychle, protože nahoře se začali hromadit Pražáci a navíc začalo pršet. Jen škoda, že Brňané už museli jít, chtěli stihnout nějaký koncert, jinak bych jim ještě ukázal Bazaly, Novou radnici pěkně zblízka, důl Jindřich, Komenského sady, divadlo Antonína Dvořáka, Stodolní ulici (otřepané klišé bez formy, ale "to se prostě musí"), rozpadlou Ostravicu Textilii, hotel Palace a bývalý obchodní dům Brouk & Babka, dnešní Dům knihy Librex, o patro nižší, než v dobách své někdejší prvorepublikové slávy.
Fotografie Ostravy: Boris Renner
Díky výletu jsem stihnul jenom dvě věci z pátečního programu. První z nich bylo vystoupení Bobbyho McFerrina, který si pozval své šílené hosty, konkrétně živý beatbox, přizvukujícího černocha a ženu, která vypadala jako Miss Moneypenny z bondovek s Piercem Brosnanem, co měla hlas jako bílá Aretha Franklin. Neskutečně procítěné čistě vokální objetí celému širokému publiku, co trvalo celou hodinu a čtvrt. Medové pohlazení i provokující bluesové a exotické rytmy, které musely za ucho chytit každého, i kdyby se sebevíc bránil...
A zbytek dopíšu ráno, už mě to nebaví:D:D:D
